Josef Váňa

Josef Váňa je český dostihový jezdec a trenér. S osmi vítězstvími ve Velké Pardubické a mnoha dalšími jezdeckými a trenérskými úspěchy je největší postavou českého dostihového sportu. 

Josef Váňa se narodil 20.10.1952 ve Slopném. Je podruhé ženatý. Z prvního manželství má syna Jiřího. Jeho druhá žena Pavla Váňová je mu vydatnou oporou v tréninku koní a spolu mají 2 syny, Martina a Josefa. Mladší Pepča se vydal po tátových stopách a po úspěšné kariéře žokeje nyní působí jako trenér koní stáje Scuderia Aichner SRL. 

Cesta Josefa Váni ke koním nebyla přímá a jednoduchá. Svědčí o tom i přehled povolání, která vykonával. Začínal jako chovatel a ošetřovatel koní v Tlumačově, poté byl pomocným dělníkem na stavbě televizního vysílače na Pradědu, strojníkem lyžařského vleku a později vedoucím lyžařského střediska tamtéž. V osmadvaceti letech se vrátil k ježdění koní u nás a jezdil také v Německu. Roku 1994 se stal trenérem dostihových koní a majitelem firmy Jovan se sídlem v Bohuslavi u Karlových Varů. Sportovní trofeje ovšem nezískal jen v dostizích. V mezinárodním závodu Horské služby byl členem vítězné hlídky HS Pradědu v Krkonoších v roce 1976 a ve Vysokých Tatrách 1978, zvítězil v obřím slalomu ve Vysokých Tatrách v roce 1978, startoval v Jizerské padesátce (např. v r. 1978 čas 4.01:38 hod) a v Jesenické sedmdesátce. 

Jeho jezdecká kariéra začala už v dětství, kdy jezdil na všem, na čem se jezdit dalo – na kozách, krávách, koních, a dokonce i na prasatech. Svůj první dostih absolvoval v roce 1979 na klisně Kalině, se kterou také získal své první vítězství. Na start Velké pardubické se poprvé postavil v roce 1985 s Paramonem a dojel na druhém místě. V jednom rozhovoru prohlásil, že nebýt jeho otálení se znovu-nasednutím po pádu na Hadím příkopě, dojel by při své premiéře do cíle jako vítěz. 

Prvního vítězství ve Velké pardubické se dočkal v roce 1987 v sedle legendárního Železníka. S ním dokázal zvítězit ještě třikrát, v roce 1988, 1989 a naposledy i přes pád na Poplerově skoku v roce 1991. Páté vítězství si připsal v sedle Vronského v roce 1997 a šesté, sedmé a osmé v sedle Tiumena (v letech 2009, 2010 a 2011). 

Z koní, které jezdil od roku 1989, je kromě Železníka, Vronského a Cipíska, potřeba zmínit i populárního Válečníka, Juventuse, Retrievera a Kedona. Trenérským úspěchům Josefa Váni dominuje 11 vítězství ve Velké pardubické. Po jednom vítězství získali Cipísek, Vronsky, Chalco, Decent Fellow, No Time To Lose a Theophilos. Dvojnásobnou vítězkou se stala bílá královna Sixteen a trojnásobným vítězem je Tiumen. Z dalších koní trénovaných manželi Váňovými si připomeňme jména jako St Roger, Barrow, Emil, Mastman, Zambezi, Paracchini, Nobel, Lutin Des Bordes, Budapest, Mazhilis, Alpha Two, Zarif, Rabbit Well, Fafintadenient, Angkor Wat a král kvalifikací Ange Guardian. 

Za pěti úspěchy v Derby stojí Poderoso, Ready For Life, Roches Cross, Touch Of Genius a Timekeeper. 

Josef Váňa je pověstný svým nezdolným životním optimismem, se kterým čelí i mnohým zraněním, jimž se při svém povolání nemůže vyhnout. Jak sám říká, není snad v jeho těle jediná kost, kterou by neměl někdy zlomenou. Nejvážnější zranění utrpěl na dostizích v německém Iffezhaimu u Baden-Badenu 5. června 1994. Při dostihu na jedné překážce spadl z Verona a kůň jednoho z dalších jezdců dopadl hřbetem na něj. Váňa utrpěl těžký otřes mozku, mnohačetné zlomeniny žeber a pánve, zhmožděniny hrudníku, levá plíce byla zčásti utržená. Během převozu do nemocnice se mu několikrát zastavilo srdce a nastala klinická smrt. I přes prvotní skeptické stanovisko lékařů se uzdravil a druhý den po návratu z nemocnice seděl v sedle koně Matia Mou. Dne 13. srpna 1994, dva měsíce po úrazu, se Váňa opět postavil na start. 

Naposledy se Josef Váňa v roli žokeje pardubickému publiku představil v září 2016, v sedle Rabbit Hawk Wing, a další překážkové starty, i přes neustávající hecování bohaté fanouškovské základny, již neplánuje. Coby rovinového jezdce jsme jej mohli podpořit v chuchelském dostihu trenérů, v rámci doprovodného programu EJC v roce 2019. 

zdroj: wikipedia.org, Nela Rymešová